Martin Zikmund on-line

Zkazky z Indie - po pěti týdnech - o výletě na Taj Mahal, bezpečnosti, přírodě a samotě

Začíná tu být pekelně vedro. Tak okolo 38—40 °C. Během dubna a května tu totiž teploty rostou dost strmě a cca v půli až koncem května zde bývá až okolo 48 °C. Naštěstí před těmito extrémy uteču, ale jen těsně.

Vrindavan, Mathura, Agra a Taj Mahal

Bylo už delší dobu v plánu, že se s mým indickým teamem některý víkend sebereme a pojedeme se podívat na Taj Mahal. To nastalo přesně v půli mého pobytu. A abych tam nebyl "sám", vzali jsme s sebou i Honzu z ambasády. Brzo ráno nás kluci před hotelem vyzvedli s pěkným vanem Mahindra Xylo (mimochodem super auto) a vyrazili jsme. Agra, kde je Taj Mahal, je asi 250 km daleko, což je "za humny", a jelikož se jede přes další dvě významná místa, měli jsme v plánu se zastavit i tam. Brzký odjezd nám ale nebyl moc platný, protože i tak jsme na dálnici uvízli v zácpě (kterou jsme částečně objížděli polem :-)). Indická dálnice nevypadá jinak než jakákoliv jiná silnice v Indii. Stejně v ní jsou díry nebo rozsypané cihly, stejně tak na nich potkáte jen tak se procházející krávu (a dokonce drze v protisměru). Jediný rozdíl je v tom, že na dálnici platíte mýto. 80 km/h je zde první kosmická rychlost, dosáhnete jí málokdy, a při 100 km/h už se Ind-řidič cítí velmi pyšně. Cestou jsme se zastavili v "motorestu", kterému se tu říká Dhaba, a připomíná spíš nějaké zemědělské stavení se stoly uvnitř. Já byl ale z hotelu vybaven "balíčkovou" snídaní, která svým objemem mohla nasytit celé auto na celý den, což u ostatních budilo úsměv na tváři na můj účet. Poprvé v životě jsem viděl rýžová pole, která se rozkládala podél téměř celé cesty do nekonečné dálky.

Přijeli jsme do Vrindavanu, což je maličké město s atmosférou indického venkova, které má velký náboženský význam, neboť Lord Krishna zde údajně trávil své mládí. Úzké, prašné a rozbité cesty, ještě užší uličky po stranách s otevřenými kanálovými žlaby se smradlavou vodou a ohromné množství Indů dělá z průchodu vesnicí adrenalinový kontaktní sport, protože připomíná spíš opouštění areálu rockového festivalu po dohrání poslední kapely. Situace se ještě vyostří, když si po stranách sedící dědulové a báby všimnou, že prochází "boháč", určitě Američan, a začnou vás chytat a blokovat, abyste jim něco přihodili.

Došli jsme před jakousi stavbu, která z venku nepřipomínala ani chrám, natož pak významný chrám, dali boty do úschovy a začali se přes davy tlačit dovnitř. Uvnitř chrámu právě probíhal významný obřad, kterému se říká Pooja. Abych pravdu řek, nebyl jsem z toho moc moudrý, ale bylo to ohromně působivé až adrenalinové, protože ty jednotně křičící a hučící davy člověka rozvibrují a zrychlí tep. Měli jsme sraz venku před chrámem, kde jsme se sešli všichni kompletní – až na Honzův služební mobil. Mezitím ho hbitá šikovná ruka stačila i vypnout, což byla nejspíš její smůla, protože jinak by se dozvěděla, jakou odměnu by Honza "vypsal" za svoji SIMku.

Po prodrání se ulicemi zpět k parkovišti jsme vešli přímo do pouliční bitky dvou skupin Indů, které se řezaly dřevěnými holemi hlava nehlava, dokud nepřijela policie a nepozatýkala je. Údajně šlo o konkurenční melu majitele našeho parkoviště a toho, co měl parkoviště přes cestu naproti.

Další zastávkou byla Mathura, tady se prý Lord Krishna přímo narodil. Až na tento fakt celkově ničím zvláštní město (pominu-li, že v Indii je zvláštní uplně všechno). Do chrámu jsem bohužel nešel, protože podmínkou bylo vzdát se fotovýbavy i mobilu do celkem pochybné úschovy, tak jsme si s Honzou sedli s místními Baba a počkali než se ostatní vrátí.

Do okolí 3 km od Taj Mahalu auta vůbec nesmí. Indové zjistili, že jim ten Taj Mahal z toho indického smogu a emisí trochu žloutne – nedivím se mu :-). Zaparkujete někde na záchytném parkovišti a zbytek buď dojdete pěšky, v elektromobilu, na koni, slonu, velbloudu, lamě, a podle toho, jakým způsobem se nás ten zprostředkovatel snažil ukecat, tak by snad sehnal i psí spřežení nebo osedlaného Archeopteryxe. Během této cesty se z vás snaží pouliční prodejci servat každou Rupii za všemožné superkýčovité suvenýry s Taj Mahalem. Většinou jsou to malé děti, nad jejichž asertivitou, rétorikou a ostřílenými obchodními taktikami jenom žasnete.

O vstupném na památky jsem se zapomněl zmínit již dříve. Dvojí ceny tady platí i oficiálně. Jste-li cizinec, většinou vás vstup vyjde na deseti až padesátinásobek ceny pro Indy. U Taj Mahalu to byl 75násobek. Indové 10,—, cizinci 750,— Rupií. Snad nemusím připomínat, že u pokladen byly stovky lidí ve frontě. Honza to vyřešil po česku a šel přímo k pokladně, kde vzal lístky pro všechny.

Už před průchodem vstupní brány cítíte, že se schyluje k něčemu velkému. Taj Mahal je ohromný, budí respekt i úžas a je fotogenický. Neubráníte se opakovat milionkrát viděnou a stále stejnou fotografii a pořád mačkáte spoušť foťáku. Drahý vstup má pro cizince jednu výhodu a to, že dostanete návleky a nemusíte své boty dávat na 3 hodiny do úschovy a pak šlapat po rozžhaveném kameni bosí. Na 3 hodiny proto, že přibližně tak dlouho vám bude trvat, než vystojíte frontu do hrobky. Fronta se táhne od postranních mešit, po schodech nahoru na hrobku, pak dokola po celém obvodu Taj Mahalu a pak teprve dovnitř. Jestli se ptáte, jaktože jsou Indové najednou takoví spořádaní a stojí extrémně dlouhou frontu jeden za druhým, tak je to proto, že přesně po této trajektorii se táhne 50 cm široký koberec položený na tom od slunce žhavém kameni a šlapat jinam se nevyplatí. A taky proto, že ozbrojená stráž Taj Mahalu má samopaly :-). To Češi s návleky mají výhodu, mohou se procházet po okolí hrobky kdekoliv, dělat si fotky a až jejich indická skupina vystojí frontu, tak se k nim připojí :-). Ku překvapení je vnitřek Taj Mahalu docela malý.

Cestou zpátky jsme to vzali přes další Dhabu, kde jsem už neodolal a dal si své jediné oblíbené Daal Makhani. Stalo se tam, že vypadl proud, což je sice v Indii normální, ale na indickém venkově to znamená opravdovou absolutní tmu. Zvlášť efektní, když se to stane během toho, co bloudíte po už tak strašidelném a spletitém dvoře a hledáte WC. V tu chvíli se mi dostavil takový strašidelný, ale přitom zároveň euforický pocit, že teď jsem opravdu někde uprostřed divočiny. Chvíli trvalo, než obsluha našla kliku od historického jednoválcového generátoru, který měla za domem připravený. Na plný žaludek pár piv do auta. Nakoupili jsme je na tržnici, kde byla opět všude úplná tma. Češi po třech, Indové jen jedno a stačilo to, aby byli na krupici.

Elektřina, voda, telefonování a pokrytí sítě

Jak už jsem zmínil v předchozím textu, s elektřinou to tu není žádná sláva. Výpadky elektřiny jsou na naprostém denním pořádku, a to i v hotelu, v IBM, všude. Všechny modernější budovy mají generátory, ale stejně se to bez pár okamžiků tmy neobejde. Na venkově prý bývá elektřina dostupná jen 12 hodin denně, někdy i méně. Často se tu svítí plynem. Podobné to je s vodou, ale v lepších objektech výpadky dodávky vody asi nezpozorujete.

Voda je tu pro Evropany silně zdravotně závadná a zvyknout si prý asi ani nejde. K pořádnému "průseru" stačí jen malý kontakt s touto vodou. Musíte si neustále hlídat, jestli vám náhodou do shaku nepřidávají led nebo čím jsou umytá rajčata apod. V lepších hotelech nebo moderních budovách je voda vždycky dobře filtrovaná, takže to není takový problém, ale pít se i tak silně nedoporučuje. Na ambasádě však šli ještě o něco dál a k mechanickým a uhlíkovým filtrům přidali ještě revezní osmózu, takže v jejich vodě můžete třeba chovat a množit čichavce nebo skaláry :-).

Telefonních operátorů je tu mnoho a pokrytí signálem je zde absolutní. Neustále však bojujete s výpadky sítě, často se dovoláte až na potřetí apod. Vaše číslo je neustále bombardováno spamy přes SMS, denně chodí deset až desítky různých otravných nabídek, a to i přímo na displej a nebo i schované jako "service message". Občas volají různé automatické hlasové nabídky apod. Mě to vytáčí, ale Indům to nevadí. Cena volání nebo SMS se zde limitně blíží nule, je to skoro zadarmo. Pro příklad – minuta mezinárodního hovoru zde stojí 5 Rupií. To je 1,90 Kč.

Vůbec Indové mají k telefonování zvláštní vztah. Oni prostě pořád telefonují. Pořád a pořád. Že to je důsledek nízké ceny – ano, možná jo, ale oni stále telefonují i v situacích, kdy je to nevhodné nebo neslušné. Neexistuje situace, kdy nepřijmou hovor. Je to zvlášť stresující v práci, když vysvětluju nějaké téma a každé 3 minuty někomu zvoní mobil, který samozřejmě hned zvedne a začne se vybavovat. Neomluví se, neodejde pryč, prostě normálka (asi stejně normální jako neustále popotahování). Za tři minuty zvoní zase někomu jinému. A tak dokola. Zvlášť pro mě, když telefony spíš nesnáším, to je souboj s nervy. Můj řidič má jen za cestu z IBM do hotelu okolo desítky hovorů i víc a to mu občas zvoní i oba telefony současně. Na silnicích vidíte, že každý řidič stále telefonuje. A handsfree tady španělská vesnice.

Bezpečnost na ulicích

Neznám žádné statistiky týkající se kriminality na indických ulicích, ale prozatím všude tam, kudy jsem chodil, se mi indické ulice jeví jako relativně bezpečné a z hlediska kriminality bezproblémové. Neviděl jsem ani neslyšel, že by někdo někoho obtěžoval nebo se nějak agresivně projevoval. Na druhou stranu – všude tu jsou policajti, ozbrojené ochranky, každá restaurace, lepší obchod nebo obchodní centrum tu má security check i rentgen a u každého bankomatu sedí člověk v uniformě, co má minimálně brokovnici. Rozhlédnete-li se z jednoho místa okolo, uvidíte alespoň 5 lidí dohlížejících na bezpečnost (mluvím o Dillí). Těžko říct, jestli je to příčina nebo důsledek, ale já, na toto obvykle paranoidní člověk, se tu cítím celkem neohroženě.

Indické ulice jsou nebezpečné z úplně jiného pohledu. Na každých 10 metrech na vás číhá nějaká nebezpečná past v podobě hluboké díry, ostrého trčícího kusu kovu nebo ostré hrany, různých visících i trčících drátů, rozbitých chodníků, vysypaných kamení, nebo odkrytého kanálu, žlabu a podobně. Musíte dávat bacha doslova na každý krok a koukat do všech stran, co se k vám zrovna blíží. Z některých věcí, které vidím na ulici, mi jde mráz po zádech. Co víc, takové nezakryté kanálové žlaby s ostrými kovovými okraji jsou nejen hrozně nebezpečné, ale v případě úrazu s extrémně velkým infekčním rizikem. A jsou tu všude. V tomto ohledu jsou Indové hrozně nezodpovědní. A je to vidět i při tom, když zde někdo přenáší nebo manipuluje s nějakým "nebezpečný nákladem" např. trubky, plechy, prkna – cokoliv dlouhého, ostrého, těžkého. Absolutně ho nezajímá, že jsou okolo lidi. Když procházíte, musíte předpovídat cokoliv. V tomto pohledu nebylo Indům moc rozumu dáno.

Dalším aspektem je spíš komfort nebo chcete-li "soukromí" na indické ulici. Indové vás totiž často nenechají na pokoji. Neustále budíte jejich pozornost, snaží se vás zastavit a kladou vám řadu otázek. Nejsou nepřátelští, někdy vám chtějí poradit, ale často proti vaší vůli, takže je to docela otravné.

Příroda už zde dávno zemřela

Podobně lhostejný vztah mají Indové k přírodě. A lhostejný je možná dost slabé slovo. Z toho, co zde občas vidíte, spadne brada i nejradikálnějšímu anti-ekologovi. Kam se ohlédnete, všude vidíte odpadky, hnijící odpadky a zase odpadky. A vůbec nevadí, že jste v centru velkoměsta. Odpadkové koše tu téměř nejsou: všechno se jednoduše hází na zem, když to jde, tak zadupe, nebo někam shrabe na stranu, kde to pár dnů až týdnů hnije a smrdí. Krávy se tu podle mě už dávno musely naučit trávit igelitové pytlíky. Až je toho odpadu dostatek, tak se to jednoho krásného večera zapálí a nechá shořet. V centru města to cítíte max párkrát týdně, ale jak vyjedete na kraj nebo za město, obvykle každý večer autem "zaplujete" do několikakilometrového černého smradlavého mraku, který je úplně všude, a každou chvíli vidíte někde hořet hromadu. Nedá se v tom dýchat a škrábe z toho v krku a štípou oči.

Je to obvyklý scénář: V poledne, když začínám, tak v Noidě smrdí hnijící odpadky, když večer končím, tak hořící odpadky a celá Noida či okrajové části Dillí jsou zahaleny do špinavého černého mraku. Na nevyužitých travnatých plochách už jsou odpadky zarostlé či zasypané do půdy už delší dobu. V průmyslových zónách často vidíte velké oblasti naprosto zdevastované krajiny – mrtvé krajiny.

Příroda tady trpí a pláče. Možná něco jako "příroda" zde místní jazyky ani neznají, aby takovou věc byli Indové schopni pojmenovat a přemýšlet o prostředí, ve kterém žijí. Všichni ekoaktivisté by se měli podívat nejdřív do Indie, ať vědí, jak vypadá opravdové devastování přírody, než začnou v Evropě protestovat proti kokotinám, které naše příroda snad ani nezaregistruje, jak jsou malicherné. Citoval bych zde Honzu, který k tomu říkal: Když jsem byl naposled v Čechách a byli jsme s paní v lese, viděl jsem tam na zemi ležet jednu PETku – mně se tam normálně líbila.

Souboj se samotou a s kontrasty

6 týdnů je zatraceně dlouhá doba na to, že jste tady na všechny životní situace sami, bez možnosti cokoliv osobně s někým sdílet. Občas mi to už leze na mozek. Chybí mi tu osobní sociální kontakty, zábava, komunikace i takové denní drobnosti, které má člověk spojené s domovem, a také např. možnost jen tak spontánně vyrazit někam, kde to znám. Člověk tu musí být neustále v pozoru, akceptovat stereotyp, protože jiných možností moc není, a kamkoliv se vydá, tak počítat s tím, že do toho jde zase sám. A i přes tu velkou postel na hotelu tu není opravdový odpočinek, u kterého se dá i psychicky vypnout.

Na druhou stranu mám zas spoustu času na přemýšlení, na sebereflexi, na odpovědi na různé otázky proč nebo jak dál, a podobně. A Indie je v některých věcech studnice inspirace.

Stačí jediná cesta z práce přes celé město do hotelu, aby člověk zahlédl mnoho rozdílů – mnoho úrovní lidského žití nebo spíš přežívání, mnoho špíny, bídy, nepříjemností a mnoho naprosto neuvěřitelných situací, které si ve svém životě neumí ani představit. Po vystoupení z auta o tom stihne tak 2 minuty přemýšlet, pak projde rentgenovou branou a octne se v úplně odlišném světě, kde se leskne křišťál, voní maso z hotelového bufetu a čeká ho čerstvě ustlaná postel a složené prádlo, které před tím jen tak pohodil na pokoji. A přesně v tento moment máte o čem přemýšlet. Solidarita? Pohrdání? Svědomí? Znechucení? Stud? Fakt nevím.

Zkazky z Indie - druhý a třetí týden - konečně ve městě

Víkendy — jediná možnost se někam podívat

První víkend jsem se snažil trochu porozhlédnout po okolí hotelu, konkrétně na Connaught Place. Dost nesměle; byl jsem stále ještě šokován tou drastickou změnou prostředí a neměl jsem ani odvahu sednout do té pochybné auto-rikši, abych se někam dostal. Ani nevím, jestli jsem něco zajímavého viděl, protože courání jen tak osamotě po zcela neznámém městě bylo natolik nudné, že jsem byl umořen k naprostému nezájmu o cokoliv okolo mě. V tomto rozpoložení jsem ani neměl chuť vzít foťák do ruky, a navíc jsem ani neměl tušení, co to může na indické ulici vyvolat za konflikt.

Během druhého týdne mě přepadla sociální krize z té neustálé izolovanosti a začal jsem pátrat, jestli náhodou v Dillí nenajdu nějakého Čecha, který by mě tu trochu provedl nebo alespoň se mnou nezašel na pivo. Štěstí teď stálo na mé straně, protože jsem našel chlápka, co v Dillí žije necelý rok a půl, je tu pracovně a navíc se zajímá o různé orientální kultury. A jako bonus — bydlí přímo na česko-slovenské ambasádě.

Druhý víkend tedy vypadal úplně jinak. Honza mě vyzvedl před hotelem a jeli jsme na vlakové nádraží, kde mi ukázal, kde a jak si koupit lístek jako zahraniční turista (ti zde cestují v jiném "režimu"). Hned na to jsme šli na Paharganj, což je ulice starého Dillí a zároveň místní tržiště. Z této ulice jsou ty fotky polorozbořených domů. Honza, shodou okolností fotograf, mi ukázal, že fotit na indické ulici je opravdu ten nejmenší problém. Spíš než uražení jsou Indové pyšní, že si je chci vyfotit, a občas i zapózují. Šli jsme do údajně "bezpečné" restaurace na střechu jednoho hotelu, kde jsem si dal Mango Lassi, které si s oblibou dělám doma, a tak jsem mohl vyzkoušet, jak má tedy opravdu chutnat. Odsud jsme šli už do Birla Mandir, hinduistického chrámu a do jeho zahrad. Odtud na Sarojini, což je údajně nejdůležitější market v Dillí. Sortiment jsem zatím jenom pozoroval, takže jsem se k žádným nákupům neuchýlil, ale zato jsem si dal dva poctivé džusy z právě vymačkaného ovoce, a ty byly luxusní.

Honza měl další vyhlídlou "bezpečnou" restauraci, kam mě vzal, aby mi ukázal maximum z nejtypičtější indické kuchyně. Objednal plný stůl talířů s ruznými více či méně zajímavými jídly. Prakticky jsem od většiny jenom ochutnal. Vzali jsme to pak přes obchod s pivem a zamířili rovnou na ambasádu.

Česko-slovenská ambasáda je spojená do jednoho objektu (tedy spíš nebyla rozdělena). Za tou vysokou zdí jsou zahrady s anglickým trávníkem, dvě řady pěkných apartmánů, tenisová a volejbalová hřiště, bazén, a chodí tam pávi. Krásné a klidné místo, apartmánové byty velké, prostorné a moderně vybavené. Jen perlička: údajně při rozdělování majetku připadl bazén České republice, a Slovákům jen malé brouzdaliště :-). Sorry bratia :-). Po pár pivkách a třech hodinách debaty jsem to zabalil a jel na hotel.

Na třetí víkend jsem si už vzal na pomoc indického kolegu z práce. Kromě toho, že jsme našli vhodné místo, kde jsem si zadal ušít oblek na míru (konečně!), jsme prolezli staré Dillí, viděli The Red Fort, India Gate, Lotus Temple, Safdarjung Tomb, Lodhi Garden, Indian Habitat Center a nakonec Dilli Haat, což je umělecko-řemeslný trh, kde jsem si konečně nakoupil první věci. O tuto sobotu jsem tedy viděl všechny hlavní části Dillí.

Příští víkend mám v plánu jet do Agry na Taj Mahal :-).

Indická ulice má všechny barvy (bídy)

Indická ulice připomíná rychlé přepínání kanálů kabelové televize. Co pár vteřin vidíte něco nevídaného a zcela kontrastního s tím, co jste viděli do teď. Střídá se zde různá životní úroveň a je to vidět hned na první pohled. Pěkný dům — smetiště — palác — squat — zelený park — slum — fontána se sochou — smetiště a smrad — luxusní obchod — chudoba a žebráci a pak zas třeba pěkný dům nebo naleštěná památka. Takhle pořád dokola. Na 100 metrech zde potkáte úplně vše odshora až úplně dolů. Místní žebráci vypadají trochu jinak než žebráci na hlavním nádraží v Brně. Střetnutí s opravdovou bídou zde zamrazí, zvlášť když je to ve spojení s malými dětmi. Nejčastěji potkáte žebráky na křižovatkách a budou vám klepat na okýnko auta zatímco stojíte na červené. Často potkáte žebráka s opravdu velmi těžkým fyzickým postižením, až z toho jde mráz po zádech — zde raději bez detailů.

Po tržnicích potkáte hromadu ušmudlaných dětí snažících se vám prodat cokoliv, aby si vydělaly na dva své banány denně. Nejčastěji různé palmové listy na ovívání, květiny, všechno, co se dá někde sebrat a mohlo by to mít nějaký prodejní potenciál. Obličej toho kluka na Sarojini ukazující si prstem na pusu a pak na banán, snažíc se mi říct, že nechce peníze, ale že má hlad, budu mít před sebou asi ještě dlouho každý den před usnutím, protože díky nechtě trénovanému reflexu od těch otravů z brněnské České ulice nabízejících tarify nebo propagující různé fundamenty, jsem ho reflexem odsekl a až pak mi teprve zpětně všechno došlo. Styděl jsem se. A proklínal ty kretény na České.

Ale může to vypadat i jinak. Stáli jsme na křižovatce v auto-rikše a odkudsi přiběhl malý kluk (tak 11-12 let) s oboustranným bubínkem a začal celkem obstojně rytmicky bubnovat. Přiběhla jeho mladší, tak osmiletá sestřička a začla dělat přemety, hvězdy, pružně se proplýtat kruhy a dělat další různé gymnastické cviky. Celé vystoupení věnované jen nám trvalo asi minutu a pak si přišla pro odměnu. Pochopitelně — teď už jsem nezaváhal. Za těch 10 Rupií jsem slyšel tak nádherné Thank you., že na to také ještě dlouho nezapomenu.

Vy, co u nás křičíte, jak jste chudí... přijďte se nejdřív podívat sem, jak vypadá chudoba.

Indická kuchyně a (ne)kultura jídla

Indie pálí. Chilli či jiné velmi pálivé koření tu dávají opravdu do všeho. I přestože to vypadá jako zeleninový salát se zálivkou či zeleninová omáčka nebo dokonce jako čisté podmáslí (Curd), nenechte se zmást, chilli je prostě ve všem. A to i přesto, že to podmáslí se údajně dává k jídlům na zmírnění pálivosti, stejně tam chilli pro jistotu nasypou. Mají tu různé druhy chilli, jedno velmi používané je zelené a to jsou spíš větvičky jako tymián. Pizza se tu jí tak, že se celá zasype chilli. V místech s menším výběrem jídel nepálivé jídlo neseženete. Za to co dostanete úplně všude, je vegetariánská kuchyně. Veg a non-veg je zde základní rozdělení a kdo nemá k dispozici oboje, ten zkrachuje. Většinou se z cedulky zboží nedozvíte, co se za nabízeným jídlem skrývá, ale víte, jestli je vegetariánské nebo ne. Kupovaná jídla v obalech i balená fastfood jídla mají vždy nálepku s červenou nebo zelenou tečkou, bez nich se to prodávat nesmí.

Naprostým základem indické kuchyně je indický chléb, teda — je to spíš taková mastná kulatá placka. Tento chléb se jí s úplně každým jídlem, nejspíš proto, že to je velmi levné těsto a zasytí to. Seženete ho i všude po ulici, pečou ho skoro v každém špinavém stánku. Sám o sobě není tak špatný (ten hotelový, i ten brněnský), ale když jsem viděl, s čím vším se jí, raději bych si ho dal samotný. Dalším naprosto typickým jídlem je Paneer, což je z mého laického pohledu jakákoliv tekutá směs nebo majda obsahující hlavně čerstvý sýr a další malé kousky něčeho dalšího. Je snad tísíc druhů paneerů, každý se jmenuje trochu jinak, ale většinou kromě sýru obsahuje mix různých cuket, dýní, či jiných zelenin a kousků a celkově esteticky působí tak, jako byste jedli něco, co už někdo jednou snědl před vámi. Obrázkama z Goolglu se nenechte zmást, takto totiž vypadá paneer v restauracích vyšší třídy. Ještě méně estetické je to, že paneer se jí rukama, a to tak, že si utrhnete kus indického chleba, rukou ho namočíte do misky s paneerem a pomocí různých hmatů a chvatů se snažíte tím chlebem uchytit co nejvíce těch kousků v té směsi (jakoby do „kleští"), které si pak dáte do pusy. Žádná lžička nebo vidlička. Společný oběd pak končí, až když mají všichni ruce zadělané snad až po ramena.

Nože se zde u jídla nepoužívají vůbec (ani nejsou k dispozici). Většina masitých jídel (kuřecí, skopové, telecí) má přívlastek chilli nebo minimálně curry, což znamená, že bych se tomu měl raději vyhnout, protože jinak mě druhý den ráno čeká nemilé překvapení. Obvykle to jsou celé kusy nebo mletá masa politá docela dobrou, ale zatraceně pálivou omáčkou, což je tu typický předkrm.

Abych nebyl jenom kritický, tak například velmi typický Daal Makhani je mix čočky a fazolí, který se většinou jí s rýží (tu zde umí udělat úplně perfektně), a který je také jediné typické jídlo, co mi zde chutnalo. Místní rajčata mají fantastickou chuť a například cibule je zde tak jemná a dobrá, že se dá s chutí pozřít jako jablko. Dalším celkem dobrým jídlem je Biryani s kuřetem, to ale bývá velmi pálivé. A opět se to nejí příborem, ale chlebem.

Indové si často vzájemně sahají do jídla. Braní si kousků jídla od vedle sedícího kolegy — bez zeptání — navíc tímto kontaktním způsobem — je zde časté. A když už jsem u tohoto tématu — smrkat je zde neslušné a zvlášť u jídla. Takže společný oběd v práci si užíváte za hlasitého nechutného popotahování všech zůčastněných. Zvuk bublajících hlenů je zde normální (i při jiných příležitostech), ale mně se z toho chce upřímně blejt. Dobrou chuť, pokud právě obědváte.

Jak je z mého tónu znát, místní kuchyně mě proti očekávání vůbec nezaujala, spíš se mi znechutila. A po pár zkušenostech vím, že je pro mě i docela nebezpečná :-). Většina jídel na mě zde působí tak, že pokud by do nich nenasypali kilo chilli, zůstanou mdlá nebo bez chuti. Přijde mi osobně, že velké množství chilli je tu základ kulinářského "umění". Indickou kuchyni v mém hotelu jsem už taky zkusil, je to samozřejmě výrazně jiná úroveň, ale že by mě nějaké jídlo nějak zvlášť zaujalo, to se říct nedá. Do konce pobytu už zůstávám věrný jen ovoci, zelenině a kontinentálhí hotelové kuchyni.

Auta, řidiči a taxi

Nejtypičtější značky, které potkáte na silnicích jsou Maruti Suzuki (to je jedno jméno) a Tata, ty budou mít dohromady tak 50 %, a potom Hyundai. Většinou jde o malá levná autíčka bez žádné výbavy, avšak klimatizaci tu má každý. Zkratka A/C zde znamená Air Cooling, nikoliv Air Condition. To, že klimatizace může i topit, by zde nikoho nenapadlo. Modely všech známých značek zde nepoznáte, na indickém trhu se každý model auta jmenuje jinak než všude jinde ve světě. Narazíte zde třeba na auto, které se záhadně jmenuje Škoda Laura (jde o indickou osekanou Oktávku).

Auta tu jsou často obouchaná, i vč. světel a zpětná zrcátka sklopená (pokud už nejsou uražená), protože se tolik nepoužívají. Veškerá komunikace mezi řidiči zde probíhá troubením. Snad polovina aut má zezadu různé vzkazy ostatním řidičům — nejčastěji Please, don't horn! a nebo Horn please! :-). Snad každý řidič tu má v autě obrázky nebo přívěšky s hinduistickými motivy, včetně rikšáků.

Taxislužba je tu masově nejpoužívanější dopravou, a to i pro chudší vrstvy. Zcela určitě víc než autobusy, a to i při zohlednění počtu přepravovených lidí. Proto je tu obvykle levná a dá se jakkoliv smlouvat (nepočítám moderní oficiální taxiky s tiskárnou přímo u taxametru). Rikšákovi však můžete říct, že buď vás tam vezme za 50 Rupek a nebo si jdete hledat jiného. Většinou to zabere. Auto-rikša tu vyjde sice dráž než autobus, ale do takové jedné rikši se Indů vejde třeba i deset, a to je pak jiná cena. Na silnicích vidíte téměř neustále, jak Indové celkem úspěšně bojují se zákony fyziky a přepravují co nejvíce lidí či nákladu na co nejmenším prostoru nebo na co nejmenším vozidle. Tento indický "sport" je pro Evropany opravdu zábava. Například bicykl-rikša plná pytlů zrní až do výšky 3,5 metru je to, o čem mluvím. A nahoře ještě klidně sedí člověk :-).

Indický život a americký sen

Některými věcmi se tu my ze "západu" sice dobře bavíme, ale ony mají svůj smutný důvod. Indie je extrémně přelidněná země a na ulicích je to hodně, opravdu hodně znát. Indové vědí, že jsou postradatelní — že jejich život závisí jen na nich samotných a že se musí postarat sami o sebe, protože nikdo to za ně neudělá. Kvůli tomu jsou schopni se přizpůsobit čemukoliv, podstoupit cokoliv a vypotit poslední kapku potu pro to, aby si utrhli další malý kus své možnosti normálně žít. V mnoha běžných situacích, které sleduji na ulici, je vidět obrovské osobní nasazení a smířlivost s nejnižším možným a nebo žádným životním komfortem. Stále prakticky fungující kastovní systém to jen přitvrzuje. My, rozmazlení čecháčci nebo chcete-li Evropané, vůbec nevíme, čeho si máme u nás vážit a o co všechno bychom ještě mohli přijít.

"Ámerika" (nikoliv USA. nebo tak) je zde jakýmsi symbolem nezměrného blahobytu a průměrný Ind si myslí, že Američan = z nebe spadlý milionář, co jezdí v drahém bouráku a nemusí pracovat. Jestli nejste z Ameriky, to je první věc, na kterou se vás zde ptají. Jsou tu pravidelné naivní pokusy o emigraci s vidinou, že za půl roku budou z těchto lidí boháči. Ti, kterým se to podaří (a je jich málo), pak končí opět na ulici — jen v jiném státě.
(čerpám z názoru člověka, co v Indii bydlí rok a půl na ambasádě)

Zkazky z Indie - příjezd, první dojmy, první týden

Cesta z Brna

Cesta z Brna do Vídně utekla ještě rychleji, než bys řekl "cesta do Vídně". Během jízdy jsem se dozvěděl, že můj autobus jede až na letiště, takže byla pitomost si kupovat jízdenku do centra a pak hledat taxi. Měl jsem dost času, takže jsem si nakonec přikoupil navíc i lístek na letiště — je zajímavé, že byl skoro za tu samou cenu jako lístek Brno-Vídeň.

Letiště Vídeň

Letiště Vídeň je docela přehledné, všechno jsem našel bez váhání. Až na to, že podle e-Ticketu Emirates jsem měl letět z terminálu 3, který podle paní z infopřepážky na tomto letišti neexistuje :-). I mistr tesař... :-). Na check-inu jsem se dozvěděl, že nedostanu ta sedadla, která jsem si zamluvil, protože aerolinky takovou rezervaci od našeho firemního rezervačního systému neobdržely, naštěstí jsem alespoň podle svých preferencí dostal sedadlo u okna. Už v ten moment mělo mít mé letadlo 20 minut zpoždění, které se před branou protáhlo o 50, později o více jak celou hodinu.

Let do Dubaje s Emirates

Od Emirates jsem měl velká očekávání, protože se tvrdí, že jsou to jedny z nejlepších aerolinek. Musím říct, že i přesto mě nadchly. Letecký personál působil velmi příjemně a profesionálně, už jen ty elegantní arabské uniformy letušek (1) (2) na mě dělaly velmi dobrý dojem. Letadlo (B777-300) bylo uvnitř velmi prakticky zařízeno, a i když jsem cestoval v economy class, kde se místem hodně šetří, necítil jsem se nijak ztísněně či nepohodlně, což se s mým posledním zážitkem z dvouhodinového letu s Travel Service vůbec nedá srovnat :-). Sedačky byly velmi pohodlné, každé sedadlo mělo vlastní televizi s dotykovým displayem a telefon, jež z druhé strany sloužil jako joypad.

Ten "display" byl ve skutečnosti multimediální centrum plné funkcí, kde jste si kromě informací o letu (vč. map z různých úhlů, zobrazení letadla v Google Earth, sledování obrazu z kamer na čumáku nebo pod letadlem) mohli pustit stovky filmů vč. těch nejnovějších, televizní i radiové stanice, poslouchat váš vlastní sestavený jukebox nebo hudbu z vlastního USB disku, internetové podcasty, koukat na uložené sportovní přenosy nebo hrát počítačové hry. Samozřejmě tam byly i aplikace na odesílání SMS, e-mailů, a také virtuální prohlídka různých měst na trasách Emirates. Nejlepší na tom bylo, že jste si mohli vytvořit svůj vlastní Emirates profil, uložit si ho na flashku a pak ho znovu použít při dalším letu :-). Hrál jsem si s tím asi dvě a půl hodiny, dal si dvě piva a pak si pustil King's Speech jenom pro sebe :-).

Jídlo bylo dosti dobré, ostatně jak už jsem se předem dočetl v článku, a vlastně moje menu jsem si schoval (večeře, snídaně) :-).

Jak už jsem nastínil, personál byl opravdu výjimečný — velmi pozorný a sehraný, vždy s okouzlujícím úsměvem. Jen takové perličky: těsně před startem přinesli hračky malým dětem a chvíli si s nima hráli, aby jim tu divnou chvíli zpříjemnili a získali důvěru — kdo letěl letadlem a měl nedaleko sebe nějakého prcka, ví proč :-). Po dobu letu se s cestujícími rádi zapojovali do různých debat a měli k dispozici Polaroid, aby těm malým prckům zvěčnili jejich první let, a to třeba i v pilotní kabině.

Celkem mě překvapilo, že jsme letěli přes Irák, vidět z okna světla z Bagdádu nebo Basry bylo poměrně vzrušující :-).

Dubai

Letiště mi přišlo obrovské už z letadla. Z plochy k terminálu nás odvážel autobus a jeli jsme určitě víc jak 10 minut, většinu času okolo řady letadel. Nemůžu pochopit, k čemu je taková velikost letiště. Když jsem viděl ukazatel k branám číslo 220-260, tak mi trochu spadla brada. Ostatně to není to jediné, co jsem na tomto místě nechápal.

Vnitřek oplýval luxusem. Například hlavní skleněný výtah, kterým jsem vystoupal k terminálu, měl v šachtě skutečný vodopád :-). Podle časových ukazatelů na ukazateli se Terminál 3 dá přejít za 16 minut. Měl jsem necelé 4 hodiny. Zaujal mě například supermarket cca velikosti našeho Albertu (10 pokladen), který prodával pouze a jen cigarety. Tak takové byly na třetím terminálu rovnou dva :-). Všude mě překvapovalo, jak je místní arabský personál extrémně ochotný, pozorný, milý a úslužný, což v našich českých končinách nevidím tak často. Zakotvil jsem zcela náhodou v sympatické restauraci v druhém patře. Zaujalo mě 24 druhů piv na pípě :-) a to, že místo "menu karty" jsem dostal do ruky iPad s interaktivním menu. Šoupnul jsem tam dvě pivka a dal si nějaké pravděpodobně mexické jídlo ve wrapu — viz fotky.

V Dubaji jsem byl v noci, takže jsem ty ohromné věžáky ani ostrovy nakonec neviděl :-(, ovšem pro svou útěchu jsem z terminálu pozoroval, jak ten nejvýšší, nejslavnější v dálce ve tmě blikal, takže jsem si říkal — ano, tam někde je :-D

Let do Dillí

Na letišti jsem se tak přejedl, že v druhém letadle už mi jen klimbala hlava a ani nabízenou snídani jsem si nedal. Palubní systém byl nějaké starší verze (teď to byl "jen" B777-200 :-)), takže jsem asi okolo páté ráno padnul a probudil se až chvíli před přistáním.

První dojmy z Dillí

Na letišti jsem musel vyplnit jakýsi komplikovaný dotazník. A nechat si zkontrolovat obávané "employee" vízum. Prošlo bez otázek. A jen co jsem našel své zavazadlo, vydal se ven hledat nějaké taxi. V tu chvíli mě přišlo draho, že jsem si během prvního letu víc hrál s palubním systémem, než četl nějaké texty o Dillí, které jsem si do letadla připravil. Dočetl bych se tam totiž, jak taxislužby z letiště fungují a jak nefungují. Samozřejmě, že jsem narazil na toho "špatného taxikáře" a svezl se z letiště do hotelu za krásných 70 EUR.

V Indii se jezdí vlevo jako v Anglii, což mi nějak před tím uniklo, takže to bylo pro mě celkem překvapení. První dojmy celkem příšerné. Město na první pohled špinavé, hrozně přecpané, chaotické, všichni troubí, přišlo mi, že kromě billboardů a reklam jsem neviděl nic barevného, všechno šedé, hnědé, zaprášené. Celou cestu jsem asi musel mít otevřenou pusu, protože jsem nemohl v té rychlosti pobrat všechno to, co vidím.

Hotel — první dojmy

Začalo to už příjezdem taxiku k hotelu. Před branou hotelu prohledávali auto — podvozek, kufr, motor, a taky dveře auta nějakými přístroji, jestli tam asi neni ukrytá bomba nebo něco :-). Brána se otevřela, přejeli jsme práh, ze kterého se zasunuly bodce zpět do země. Pak jsem si všiml, že tato brána je kromě hotelu společná i pro autosalon Rolls-Royce :-), tak nevím, jestli je tato bezpečnost jen kvůli hotelovým hostům :-). Před vchodem znovu projít RTG bránou a kufr strčit do stejného RTG zařízení jako mají na letišti. Ale nevrátí vám ho, protože už se ho ujal poslíček, druhý mi bere batoh. Ufff. Po tomto očistci už vám hotelový personál otvírá dveře a vy se ocitáte v nádherném, luxusním, nablýskaném hotelovém "Lobby" plném elegantně uniformovaného personálu.

Ptají se mě, jak se mám, jaká byla cesta a že pro mě mají připravený pokoj už od včera, protože mě čekali o den dříve (Ups? Později se dozvídám, že jsem ho opravdu zamluvil o den dříve :(). 12 patro. Milá slečna mě uvádí do pokoje.

Hotel — pokoj

Pokoj, menší (27m), avšak hodný 5* hotelu. Mahagonový nábytek v retro stylu, obrovská (!) postel, na výběr 7 různých polštářů, mramorová koupelna, mnoho typů osvětlení a lamp pro všechny různé příležitosti a naštěstí odhlučněná okna. Také spousta drobné vychytané výbavy včetně kancelářských a korespondenčních potřeb, veškeré myslitelné kosmetiky a drogerie (vše značky Shangri-La), dva telefony, plasmová televize, in-room dining menu, Bible a Bhavadghita :-). Také plná lednice pití a pokojový minibar, každodenní tisk a každodenní donáška čerstvého ovoce zdarma. Zaujalo mě, že z pokoje vede obrovské okno do koupelny přesně do vany. Samozřejmě lze zatáhnout závěs, ale dovedu si představit, že pro páry trávící noci na tomto hotelu to může být velice inspirativní :-).

Pár minut po nastěhování mi volá hotelový "cashier", jakže to vyřešíme s tou závaznou rezervací o jeden den dříve. Naštěstí jsem usmlouval, aby ji zrušili.

Hotel — jídlo

Hotelové restaurace s předem daným menu fungují 24/7, ale na snídaně, obědy a večeře si mohu zvolit jídlo formou bufetu. Bufetové pulty jsou plné těch největších dobrot a specialit a člověk těžko odolává. Kromě různých běžných jídel tu je i pult s mořskými plody včetně humra, pult polévkový, ovocný, salátový, dezertový a speciální indický. Na snídaně je tu navíc přímo dedikovaný kuchař vajec, který připravuje podle přání :-). Kromě této mám ještě na výběr ještě jednu dražší restauraci, která se specializuje na japonskou, čínskou a thajskou kuchyni, ale ta už je zcela mimo mé finanční možnosti. Z výše popsaného mám zdarma jen bufetovou snídani, zbytek je i tak poměrně drahý a nedá se tu jíst každý den, protože na jednom takovém bufetu (fixní cena) člověk nechá možná i víc než jsou denní diety :-). Poprvé jsem se nějak neudržel a dal si čtyřchodou večeři, což jsem opravdu hodně přehnal a nebylo mi pak nejlíp celou noc i ráno — dobře mi tak :)

Hotel — personál

Personál je tu podle očekávání výborný. Přesto, že hotel má nějakých 320 pokojů, každý z personálu, kdo už vás někdy potkal, si vás pamatuje, oslovuje jménem, jakým jste se mu představili (Mr. Martin :-)), zná vaše číslo pokoje (takže se vás při další návštěvě už neptá), a pokud se s ním zakecáte, i o tři dny později umí plynule tématicky navázat, jakoby předchozí rozhovor skončil před 5 minutami. Když vidí, že sedíte sami a čekáte na jídlo, přinese noviny, když vidí, že si je nečtete, jde s vámi prohodit pár slov, aby vám zkrátil chvíli. Když vidí, co si nesete z bufetu za kombinaci jídel, doporučí vám něco dalšího, co se k tomu hodí, a sám to přinese.

První den v práci, IBM Noida

Pracuju v Noidě, což je oficiálně jiné město, a jak jsem se později dozvěděl dokonce i jiný stát :-). Do práce to mám cca 20 km jízdy taxikem z centra. Naštěstí začínáme ve 12:30 (abychom pokryli stejnou směnu, jaká je v ČR běžná), takže je v tudo dobu doprava minimální (na měřítka Dillí) a dá se to stihnout i za 30-40 minut — tedy pokud taxikář ví, kam má jet, což se mi zatím tolikrát nepoštěstilo :-). První jízdu do práce jsem si dal hotelovým taxíkem, což byl docela dobrý a pohodlný bourák, ale cesta mě vyšla zhruba na stejnou cenu jako cesta z letiště :-). V práci jsem byl samozřejmě jako první, protože v Indii čas netlačí a jak postupně lidi chodili, tak jsme se představovali. IBMko zde je čisté, platí zde stejná pravidla jako v jiných IBM, jen je poměrně skromě vybaveno. Jsou tam v podstatě jen stoly a telefony a jinak jsou to holé místnosti. V kantýně podávají meníčka, vždy jedno veg (40 Rs = 15 Kč) a druhé ne-veg (40 Rs = 19 Kč), a dají se tu koupit i jiné věci. Pro srovnání: lahev Coca-Coly tam vyjde na 20 Rs = necelých 8 Kč, v mém hotelu však cca 200 Rs = 77 Kč. Jak mezi těmito dvěma světy budu balancovat, to ještě nevím. Ceny na ulici budou hodně blízké cenám v IBM, ale s tím světem tam venku mám pořad celkem problém. Jinak v Noidě jsou IBMka celkem dvě, a to asi kilometr od sebe, samozřejmě, že třetí den mě taxikář vysadil u toho špatného IBM a já si toho nejdřív nevšiml. Takže jsem zbytek cesty dojížděl na bicykl-rikše za 20 Rupií :-).

Noida

Podle různých textů, co jsem si o tomto území přečetl, jsem očekával úplně něco jiného. Údajně mělo jít o moderní čisté místo plné firem, škol, technických institucí apod. Což možná je na indická měřítka pravda, ale jinak jde o špinavou 400 tisícovou dědinu plnou pochybných, velmi nahrubo postavených stavení (až na ty firmy), všechno je na sebe neskutečně namačkané, málo prostoru, odpadky, rozbité chodníky i silnice, všude nějaké sutiny, kameny, díry, na každých deseti metrech se potuluje nějaký zapomenutý pes a na každém druhém rohu je smetiště. Na jednom jsem viděl pást se krávy, ach jo, nekecám. Samozřejmě všude je divný smrad, někdy se dá zvyknout, někdy je příšerný. V tomto bordelu jsou takovým provizorním způsobem postavené stánky, kde prodávají různé věci, ale zatím jsem se neotrkal natolik, abych do nějakého takového vstoupil. A samozřejmě, jednou za sto metrů je vysoká budova s logem nějaké známé světové firmy, kterou hlídá zavřená brána a ostraha a tím jasně dává najevo, že vnitřek a venek jsou dva naprosto odlišné světy.

Doprava

Toto je kapitola sama pro sebe, a asi to první, co tu cizince praští přes nos. Místní doprava je extrémně hustá a neplatí zde skoro žádná pravidla. Pro člověka, který to vidí poprvé, je to opravdu intenzivní a šokující zážitek. Na červenou sice řidiči stojí, ale jakmile se vlna rozjede, všichni zbrkle kličkují, podjíždějí se, tlačí se, pruhy se nijak nerespektují, blinkry se zde téměř nepoužívají (ani na křižovatkách). Dopravní značky tu jsou většinou jen takové, které šipkou ukazují cestu. A hlavně: všichni neustále, ale neustále troubí, na všechny, na všechno, při všem i při ničem. Auta se tady míjejí jen velmi těsně, chodci se zde zásadně nepouští, ani na přechodech, auta prostě jedou, ani nezpomalí a vy se jim vyhnete, protože vám nic jiného nezbývá. Jestli vás přechází deset naráz v jednom chumlu, nevadí, řidiče vůbec nezajímáte (osobně vyzkoušeno). Chodci, kola, děcka, všechno různě přebíhá přes silnice náhodně, kde se jim zachce, potkáte zapřáhnutého osla, krávu a různé handmade dopravní prostředky, které převáží ty nejneuvěřitelnější věci v množství, které určitě minimálně 4x přesahuje nosnost vozidla, pokud zrovna po silnici někdo netáhne padlý strom. Občas potkáte auto jedoucí v protisměru (i přesto, že jsou tu jinak směry vždy oddělené betonovým středním panelem).

Přes to všechno jsem zde neviděl žádnou dopravní nehodu, auta jsou sice obouchaná, sem tam se nějaký ťukanec stal, ale jinak zde řidiči žijí celkem v harmonii. Jeden ťukanec už jem zažil i já — a to bylo škrtnutí bokem o auto, které právě vjelo do protisměru :-).

Po sobotním krátkém výletu do samého centra to chaotické přecházení lidí celkem chápu. Neexistuje totiž motivace přecházet na přechodu pro chodce — semafory tu jsou jen málokdy, jen na těch nejhlavnějších křižovatkách, a semafory pro chodce tu NEEXISTUJÍ. Ano, čtete správně. Přechod nepřechod — všude to totiž vyjde nastejno. A ano, dedukujete správně, že indické přebíhání silnice jsem si už taky zkusil. Nějak se na druhou stranu prostě dostat musíte.

Indové

Co mi zatím přijde, tak Indové jsou v průměru celkem milí lidé, horkokrevně působí možná jen na první pohled, jinak jsou v celku tolerantní a nemají nikdy žádný problém. Indky, pokud nejsou velmi obézní (což je zde běžný jev), jsou poměrně pohledné, v drtivé většině jsou oblečné v typických indických šatech (sárí). Mladé indky mají moc pěkné rysy v obličeji a nádherné oči, občas se zadaří a je za čím se otáčet.

Na ulici je to pro mé introvertní já docela potíž, Indové mají tendenci zastavovat a oslovovat evidentní cizince a vidí je už na sto honů. Člověk jen chvíli zaváhá, koukne do mapy nebo má přes rameno foťák, a hned je vše jasné. Každých 30 vteřin mi zastaví taxi, jestli nechci někam vzít nebo mě rovnou zastaví člověk, který se ptá, odkud jsem a jestli něco nehledám, že mi poradí, nebo se se mnou dává do hlubší debaty. Vždy se ptají, odkud jsem a jestli tu jsem jako turista nebo "business man", a také se ptají, v jakém hotelu jsem ubytovaný — a tam začíná ten problém, pokud od toho člověka právě hodlám něco koupit. Jelikož bydlím v jednom z nejdražších hotelů v Dillí, mohu v ten moment očekávat, že cena pro mě minimálně pětinásobně vyšší. Mám strach si pak na ulici koupit i vodu v lahvi. Musím si zjistit jméno nějakého levného hotelu nedaleko, jméno jiné firmy atp., na všechno se mě každý ptá :)

Můj běžný pracovní den

...je velmi nabitý. Hotel opouštím před obědem (tzn. po pozdní snídani) a musím mít připravené materiály, ze kterých čerpám a přednáším celý den, bez podkladů a faktů to totiž tak nějak nejde. Můj team je šikovnější a zkušenější, než jsem předpokládal, a kladou zákeřné a velmi konkrétní otázky. Dopoledne, co stihnu, trávím přípravou materiálů, a večer, když přijedu na hotel někdy okolo půl deváté, jdu na večeři a hned je deset večer nebo později. V tu chvíli se se mnou chce bavit snad půlka Facebooku, protože v ČR je zrovna ten čas, kdy má každej po večeři, nemá co dělat a chce ode mě vědět první poslední. A v tomhle si mě udržují až zhruba do jedné do rána. A teď zas přejděte na začátek odstavce, protože přesně toto se opakuje pořád dokola. Jediný čas, kdy tu mohu myslet na něco jiného než na práci a životní režii, je víkend.

A to hlavní...

Nikde tu není točené pivo.

Cestopis o stopování po Evropě IX.

Den devátý: příjezd domů

Přejezdem na české silnice jsem okamžitě přestal usínat. V tom DAFu mi na každé díře v silnici málem vypadaly zuby. Domlouváme nejvhodnější místo přestupu na Ninovo auto. Jsme tam za krátkou chvíli, děkujeme řidiči a loučíme se. Za chvilku přijíždí Ninovo auto a já si konečně můžu oddychnout. Vyprávíme a já se mezitím FAKT těším do vany.

Shrnutí

Prožili jsme skvělé dobdrodružství a až na ztracený foťák z mé blbosti, děravé kraťasy a 400km zajížďku to bylo skvělé. Autostop po Itálii funguje a kdybychom chodili rovnou na benzínky, tak možná prostopujeme míň času. Počítám útratu. Zjišťuji, že ty opravdu nevyhnutelné výdaje (jídlo, voda), nás dohromady přišly na necelých 20 €, což je na dva lidi úplně směšné. I tak jsem s celkovou útratou 100 € spokojen, protože jsme občas chtěli užívat a nejíst jenom nejlevnější jídlo. Příště budem již zkušenější a můžem si stanovit i vyšší cíle. Například Skandinávii. A nakonec ještě Julči fotogalerie.

Cestopis o stopování po Evropě VIII.

Den osmý: Noční sprcha a cesta domů, pokus druhý

Asi ve tři v noci nás probudí šílená sprcha na stan. Chvíli poslouchám a zjišťuju, že nás ostřikuje nějaká stříkačka, možná z vedlejšího pole. Po cca 10 minutách to na pár vteřin ustane a najednou jsme pod proudem asi 10x horším. Pomalu mi dochází, že se okolo nás z trávy vysunuly zavlažovače na trávu a perou do nás vodu ze všech stran. Jeden je hned za stanem a máme to hned z první řady. Asi 20 minut jsme pod těžkou palbou, vevnitř však naštěstí sucho. Ráno musíme balit mokrý stan.

Deny má pro nás ještě horší zprávu než včera: Zahradní stroje nejsou připraveny, dostal nový úkol, jet naložit do Milana a s nákladem jet někam do Anglie. Představy o cestě zpátky se zhroutily. S omluvou nás vyhazuje na jakési benzínce u Verony, vyměňujem si čísla a odjíždí pryč. Už jsem skoro zapomněl, jak těžký mám batoh.

Jenže z benzínky se nejde dostat. Potřebujeme na opačný směr a na benzíně není ani podchod, ani východ zadem. Je celá oplocená a vesnici vedle sice vidíme, ale přes plot. Ven se jde dostat prostě jenom autem přes dálnici. Všímáme si však velkého otevřeného transformátoru, který je asi právě v údržbě, ale technik tam není. Transformátor má vchod z obou stran… šťastní za tuhle náhodu procházíme transformátorem ven z benzínky a ve vesnici hledáme nějaký obchod.

Nakoupíme a jdeme směrem, kde si myslíme, že bude nadjezd nebo podjezd pod dálnicí. Potřebujeme na druhou stranu. Hodinu a půl chodíme po pletenici silnic a úplně se ztratíme, benzína naproti jakoby se vypařila, cestu k ní nemůžeme najít a ačkoliv jsme na druhé straně, nemůžeme se k dálnici ani dostat a do toho nás mate dálnice druhá, která se s tou první kříží nedaleko, až úplně ztratíme ponětí, která ta naše dálnice vlastně je. Zoufalí se po dvou hodinách vracíme do vesnice a ptáme se mladíka v místní mototechně. Přinese papír a tužku, abychom mu mohli nějakým jazykově nezávislým způsobem naznačit, co vlastně chceme. Dlouho nemůže pochopit, proč nejdeme tam, kam nás posílá, až pochopí, že my prostě nemáme auto, že jsme tu pěšky. Přemluvíme ho, aby nás odvezl někam, kde to pro nás bude lepší.

Nasedáme do auta a jedem několik minut, vyhazuje nás před nájezdem na směr Venezia. Vytahujem už zmačkané cedulky a stopujem, půl hodiny, hodinu. Každej řidič rozhazuje rukama, kroutí hlavou, ukazuje na jiné směry a já cítím, že tady to prostě nepůjde, protože je něco ve vzduchu. Balíme a jdeme směrem k nájezdu. Všímám si, že tady je nájezd na všechny směry a že většina aut asi jede na Padovu.

Vystoupáme na jeden malý nadjezd nad dálnici, abychom se koukli, jak dálnice v obou směrech vypadá a jestli něco neuvidíme. Bingo! V dáli vidíme benzínu Agip, to je naše šance. Jdem zpátky dolů a jdeme po malé silnici, která vede poblíž podél dálnice a doufáme, že se dostaneme někam k benzíně. Cestou narážíme na ekofarmu a jdeme nektarinkovým a kiwiovým sadem. Dorazíme konečně k benzínce zezadu. Jenže benzínka je kompletně oplocená vysokým plotem a zadní brána zamčená. Nevíme co dál, zkusíme to přes sad, kterým se dostaneme až k dálnici, ale až tam jsem si všiml, že v Itálii jsou všechny dálnice oplocené ostnatým drátem a přístup k nim je nemožný z jakéhokoliv jiného místa než je nájezd.

Zas začíná zoufalost. Vracíme se k bráně benzínky a zkoušíme zvonit, jestli nás někdo nepustí. Po čtvrtém zazvonění se interkomu ozývá hlas. Jak však uslyší angličtinu, odmítá cokoliv a zavěsí. Nevíme, co dál. Napadla mě však spásná myšlenka. Beru do rukou své klíče a strkám je do zámku z boku, odklapávám západku zaháknutím klíče a otvírám si bránu sám. Heuréka! Po asi 3 4 hodinách opět na správném místě a můžeme pokračovat ve stopování. Ledová voda z benzínky nás teď velmi potěší.

První, co děláme, je, že prohledáváme celé parkoviště a hledáme nějaké české auto. Julča zas boduje. Našli jsme kamion DAF ze Zlína. Chvíli čekáme a objeví se hubenější sympatický řidič. Rád by nás vzal, jeví se ochotně, ale říká, že už teď bere jednoho člověka navíc. Vysílačkou se snaží po dálnici najít další české kamiony, aby nám pomohl dostat se domů. Neúspěšně. Nakonec nás bere, ale musíme jet trochu schovaní. Bohužel si musí za pár hodin dát devítihodinovou pauzu, takže nás může hodit nejdál do Rakouska. Nevadí, jedem.

Cestou vyprávíme, jak jsme se sem dostali a co se nám všechno přihodilo, a řidič se tím dobře baví. Jedeme asi hodinu a půl a před námi se objeví kamion DAF s nápisem Mikulov. Vysílačkou se s ním spojíme a snažíme se zjistit, jestli náhodou nejede na Brno. Jede do Pohořelic u Brna, a má to cinklý, takže to jede na jeden zátah. Souhlasí, že nás vezme. Domlouváme si odpočívadlo, kde přestoupíme.

Řidič, o něco starší než já, jede s chlaďákem a bere nektarinky, rajčata a saláty z Itálie do Čech. Než vyjedeme, čekáme ještě asi hodinu na jeho kolegu, co jel za ním a zdržel se. Za tu dobu nám o sobě řek spoustu věcí a my jsme stihli taky povyprávět. Vyrážíme na snad poslední cestu.

Náš DAF je opravdu staršího ročníku, jízda je fakt tvrdá a každá prasklina v silnici je pořádně cítit, navíc nefunguje klimatizace, vedro, ale přežíváme. Dozvídáme, že půlka Itálie pije mléko z Kunína a vůbec o tom netuší, taky se dozvídáme, proč už to tak dlouho nebude. Řidiči spolu přes vysílačku furt něco melou a občas je to vtipné. Stavíme na grilované kuře a už se pomalu ztmívá.

Najezení kuřetem zas nasedáme do kamionu a řidiči si chystají a vyměňují filmy, aby měli na co koukat během cesty. Prý díky tomu za volantem neusínají. Vyrážíme. Villach, Klagenfurt, Graz, Wien, koukáme už na třetí film v kuse a já mezitím řeším, jak se ve čtyři ráno dostaneme z Pohořelic u Brna. Neuvěřtelná náhoda, že kamarád Nino je zrovna tuto noc nedaleko Pohořelic na nějaké akci a má auto. Prosíme o odvoz, půjde to. Super.

Cestopis o stopování po Evropě VII.

Den sedmý: Dolomity a Rakousko

Vstáváme, rozlámaní, ale živí. Jdeme na kafe a hned vyrážíme dál. Jsme na úplném severu Itálie a navigace nás vede na čím dál užší a točitější silnice. Objevují se nádherné Dolomity. Vysoké skalnaté hory, padající voda, tyrkysová jezírka a vodopády, projíždíme v kopcích nádhernými vesnicemi, ve kterých se snad zastavil čas. Tak jsme zakoukaní do okolí, že přejíždíme poslední možnou odbočku do našeho cíle a zabloudíme v jedné z vesnic. Avia by měla problém se v ní někde otočit, ale Deny s dvojitým návěsem se otáčí s přehledem. Stavíme na kafe u krásného výhledu na Dolomity a dýcháme ten svěží vzduch.

Přejíždíme konečně rakouské hranice, jedem směrem na městečko Lienz, kde najdeme místo, kde máme vyložit izolace. Pomáhám s vykládáním, za hoďku jedem pryč a parkujem, aby Deny obdržel další zprávu z dispečinku.

To, co dostal nás ale vůbec nepotěšilo. Další úkol totiž není jet domů přes Brno, jak očekával, ale vrátit se do Itálie, do Bergama, naložit zahradní stroje a jet na Plzeň. Jsme před rozhodnutím, jestli nás někde v téhle rakouské díře vyhodí a budeme stopovat dál (přičemž bychom mohli max na trasu Innsbruck a pak do Německa), a nebo jestli s ním pojedeme zpět do Itálie, kde se otočíme a až poté pojedeme do Čech a ztratíme tak jeden celý den. Konzultuji s mapou, nadávám na tohle blbé místo a nakonec se rozhodujeme, že s ním raději pojedeme zpět do Itálie.

Cesta je dost nudná, Deny je naštvaný a nemluví, lepší je to až k večeru. Přemýšlí, co všechno provede šéfovi. 130 km před Bergamem stavíme na benzínce na noc. Tentokrát si však postavíme stan a budeme spát tam, protože další noc na 50 cm široké posteli ve dvou nepřežiju.

Cestopis o stopování po Evropě VI.

Den šestý: Cesta domů, pokus první

Chtěli jsme se ještě koupat, jenže moře se stále neuklidnilo. Místo pláže jdeme naposled do obchodu koupit si jídlo na cestu zpět. Místnímu oblíbenému fousatému bezdomovci dáváme naši kolejní deku, se kterou se nám už nechtělo tahat a on na nás zírá jak na spasitele a mnohokrát děkuje.

Jdeme po silnici z Montesilvana a podobně nenápadně jako s Pescarou navazuje další město, Sant' Angelo. Podle mapy by z něj měl být opět nájezd na Autostrádu. Bohužel doslova. Vidíme podobně frustrující dopravní situaci jako před pár dny u A4. Jenže tentokrát je to úplně v háji. Nájezd na dálnici opět z křižovatky, ale navíc uprostřed města, okolo parkoviště, odbočky na všechny strany a uprostřed křižovatky navíc stojí policie a náhodně staví auta na prohlídku. Ze zoufalství vybíráme jednu silnici vedoucí směrem ke křižovatce, stojíme na ní s trapnou cedulkou na několik set kilometrů vzdálené město a stopujeme auta, která ale míří na úplně všechny směry. Výrazy v obličejích řidičů radši nebudu popisovat.

Už už jsme to balili, že zkusíme vymyslet nějaké alternativní řešení. Schováváme ceduli, když najednou zastaví dodávka, Ford Transit. Mladý sympatický řidič nám vysvětluje to, co už dávno víme, a to, že tady žádné auto nechytíme. Paradoxně však tím, že zastavil, dokázal, že to není úplně pravda :) Nabízí odvoz na benzínku. Jasně, že berem. Chtěl jsem batohy naházet do nákladního prostoru, ale když jsem otevřel dveře, vypadlo na mě asi dvacetikilový kus vepřového masa. Takže nakonec batohy na klíně, chvilku to vydržíme. Italština je zas velká jazyková bariéra, avšak když jsme řekli, že jsme z Čech, povídal, že je z Chorvatska, tak že bude mluvit chorvatsky a že si asi budeme rozumět líp. Měl pravdu. Vyhodil nás až na první benzínku na A25 a povídal, že tady auta na směr Bologna, Padova chytíme určitě. Taky nám dal pár vzácných rad, jakým městům se máme na autostop raději vyhnout a podobně.

Na benzíně použijem podchod pod dálnicí, abychom se dostali na náš směr. Sedáme na lavičky, které jsou hned vedle výjezdu na dálnici, a chystáme cedulku. Ukážu ji hned na první kamion, který tam zatím ještě stojí, a řidič kroutí hlavou, že ne-e. Projedou asi ještě 4 auta, která nás spokojeně ignorují, a pak onen první řidič vystupuje z kamionu, mává na nás a křičí Bolóňa, Bolóňa. Asi si to rozmyslel, berem batohy a běžíme. Je to starý hnusný kamion, Julča zabírá sedačku spolujezdce a já sedím na tvrdém úložném prostoru mezi. Sklopit zadní pohovku se mu nechtělo, tak to budu muset vydržet cestou na tvrdém.

Italština je opět jediný možný způsob dorozumění. Řidič, něco okolo 4O let, na nás nejdřív něco mluví, ale pak to vzdává, i my to vzdáváme a jedeme mlčky 80 km/h. Po půl hodině však vysloví něco, co zní jako nadávka. Při pohledu do zpětného zrcátka už chápu. Modré majáky, Polizia Stradale za námi, předjíždí nás a navádí na odpočívadlo. Řidič připravuje kopu dokladů, otvírá tachograf a bere starší kolečka. Prokazovat se musíme i my. Když policista pochopí, že na nás italsky nemůže, chvíli kouká do země a zamýšlí se a pak z něj vypadne What in Italy?. Vysvětlujeme, že jsme na dovolené a že se vracíme domů, jenže to už policista asi nerozumí a jen kývá, jakože chápe. Prověření, jestli nejsme pohřešovaní nebo hledaní zločinci trvalo snad čtvrt hodiny, ale nakonec bylo vše v pořádku a pokračujeme v cestě. Za další půlhoďku stavíme na benzínce a řidič naznačuje, že si musí dát pauzu.

Jdem se projít okolo benzínky a Julča najednou zahlédne český kamion. Neváhám ani vteřinu a běžím se zeptat. Řidič se začne smát. Jo, že nás klidně vezme, jen že tu je malý problém, ale že to nějak vyřešíme. Nakonec z něj vypadne, že dokonce jede i na Brno. Máme strašnou radost z této náhody a jdem našemu italskému řidiči oznámit, že s ním už nejedem.

Malý problém je to, že on už veze další dva stopaře, ale sranda prý musí být :) Stopaři jsou z Polska, mladý pár, o 3 nebo 4 roky mladší než my. Bavíme se jenom anglicky, mladý řidič, Deny, válí angličtinu perfektně, ale čeština mu zas tak čistě nejde. Bylo to něco mezi češtinou, slovenštinou a ještě něčím. Prý, že je Chorvat, ale žije v Čechách. Naši polští kolegové měli v plánu Španělsko, ale že narazili na něj, tak si nejdřív projedou Itálii tam a zpátky a teprve pak vyrazí do Španělska. Deny nám před jízdou oznámí, že s námi cestuje ještě pes :) Pozve nás před jízdou na kafe a vyrážíme.

Na zadní sedačce jsme se mačkali tři lidi, lednice a obrovská hromada plyšáků, které řidič vozí s sebou, ale cesta byla pohodlná. Aby ne, jeli jsme si luxusním Volvo FH12, s kabinou u silnice snad níž než mají osobáky a se super výbavou. Zatímco s minulým řidičem jsme se na 80 km/h rozjížděli snad minutu, tady nepoznávám žádný velký rozdíl od osobního auta. Malé štěňátko, které si Deny opatřil před dvěma dny, prý za kafe, nám dělá roztomilou společnost. Jmenuje se Dino, ale Deny mu říká Hňup.

Na benzínce u Rimini vyhazujeme své polské kolegy, vyměňujeme si kontakty a loučíme se. Deny říká, že se jdem nažrat. Vysvětlujeme, že máme vlastní jídlo, ale vrací se nám nechápavý pohled, a ať nekecáme a jdem se s ním nažrat. Dostáváme tác do ruky a Deny objednává. Čerstvé steaky, hranolky, brambory, těstoviny, salát, sýry, pečivo, pití, pivo i víno a na množství vůbec nešetří. U kasy pak platí jídlo pro všechny ve výši našeho rozpočtu na celou dovolenou a ještě doobjednává kávu.

Konečně zas jedeme. Deny jede do Rakouska vyložit náklad a pak má jet domů přes Brno. Cestou furt něco mluví, sází sprosté vtipy a vypráví neuvěřitelné příběhy z jeho cest. Dozvídáme se, že hovoří plynule osmi jazyky, že je stejně starý jako já, že jednou bral 8 stopařů naráz a dostal 3500 € pokuty, a že ho jednou ve Francii chytli policisté a chtěli odvést na psychiatrii, když zjistili, že má za sebou 27 hodin nepřetržité jízdy a že máme kdykoliv zavolat, až budem chtít někam jet, že dělá dobrovolnou mezistátní dopravu pro každýho, kdo mu řekne.

Večer kotvíme na benzíně. Na horní úzké posteli v kabině se prý určitě vyspíme oba, protože i polští stopaři to zvládli. Skládání se do tak úzkého prostoru je vtipné, sice chvíli hledáme pozici, ale nakonec usínáme.

Cestopis o stopování po Evropě V.

Den čtvrtý: žádná Pescara, ale Montesilvano

Hned ráno jdu na průzkum okolí. Místo je skvělé. Není na stan vidět odnikud, přitom je kousek od chodníku ve městě a také kousek od moře. Stan tu klidně můžeme nechat, balíme jen krosny a jdeme na pláž. Moře se ani nedá srovnat s tím, co jsme viděli v Gradu. Koupem se, opalujem, lidé už odchází na siestu, my zůstáváme na pláži, lidé už přichází ze siesty, my stále zůstáváme, lidé pomalu odchází domů, my stále zůstáváme na pláži :) K večeru se vracíme zkontrolovat stan a jdeme do města najít nějakou normální sámošku. Sámoška je 5 minut od stanu, naproti ní McDonald's s čistými záchody, luxus, co si víc přát.

Podle cedulí ve městě zjišťujeme, že už dávno nejsme v Pescaře, ale v Montesilvanu, což je nějaká periferie Pescary, do které jsme včera došli. Nenašli jsme však jediný náznak toho, že někde končí město a začíná jiné.

Vyčerpaní z celodenního flákání a koupání jdeme spát.

Den pátý: Vítr a vlny

Přes noc pěkně lilo, zavření ve stanu zůstáváme hodně dlouho, protože občas ještě poprchává. Jdem kouknout na pláž, hodně silně fouká a na moři jsou velké vlny. Pláž je prázdná. Jdem zpátky do města koupit něco do obchodu a pak se vrátíme na pláž. Chvíli chodíme jen po břehu a koukáme po všech věcech, které moře vyplavilo ven. Přemýšlíme, jestli nás někdo nevyhodí, když půjdeme do vln, široko daleko nevidím ve vodě ani živáčka. Ptáme se jednoho surfaře a ten říká, že to určitě není problém. Hned jsme ve vodě a zápasíme s vlnami, je to zábava. Po hodině a půl nás to přestává bavit, páč jsme dostali chuť na nějaké pořádné jídlo.

Najdeme restauraci, která vypadá docela draze, avšak turistické menu, které nabízí zní tak lákavě, až přemýšlíme, co v tom bude za háček. No, zkusíme to. Jen co dosedneme, číšník přinese kromě jídelního lístku rovnou předkrm. Kalamáry. Přiznám se, že jsem se tomuto jídlu zatím vyhýbal, co to šlo, ale když už to přinesl zadarmo, tak nepohrdnu a dám si. Julča si dává jakési menu, které je složené s prvního chodu – těstovin s masem, druhého chodu – kachny s opečenými bramborami, salátu, lahve vody, tiramisu, kávy a vína – a to údajně vše za 12 €. Já zkouším pizza menu, které je složeno "jen" z pizzy, sorbetu a láhve vody za 10 €, ale čeká mě ještě asi půlka toho, co si objednala Julča :) Takhle jako dnes jsme se fakt dlouho nepřežrali. Útrata k našem překvapení opravdu seděla. Číšník sice nepřinesl účet, jak podle zákona má, ale pobavil nás, že počet Eur napsal propiskou přímo na ubrus, protože u sebe neměl papír.

Sílu máme už jenom na cestu do stanu, kde okamžitě usínáme.

Cestopis o stopování po Evropě IV.

Den třetí: Mestre, Pescara

Ráno balíme a jdem k silnici, kterou jsme měli přes noc za hlavou. Koukám do mapy a kroutím hlavou, protože odsud se prostě nemůžeme nikam dostat. Pravděpodobnost, že někdo odsud pojede směrem k Benátkám se blíží nule, navíc za pár kilometrů se kříží dálnice A4 a A20, takže projíždějící auta z kempů pojedou spíš domů na sever, do Německa či Rakouska a budou plné rodin vracejících se z dovolené. Navíc je neděle, což moji domněnku jenom umocňuje a po projetí pár desítek aut zjišťuji, že jsem se nemýlil. Stopujeme a střídáme cedulky na různá města vždy, když dospějeme k tomu, že použitá cedulka je nám na prd. Všechny jsou na prd. Nápad uzrál v hlavě, beru čistý papír a píšu cedulku s velmi jasným a stručným sdělením: A4.

Konečně to klaplo, staví nám nový kombík Opel Vectra, za volantem mladá slečna, kočka, opravdu moc pěkná. Mluví trochu anglicky. Říká, že miluje takovouhle turistiku, proto zastavila, a že jede právě do práce, která je hned u dálnice A4. Vyhodí nás pár desítek metrů před nájezdem, ale naši pozornost upoutá velký Spar, kam míříme nakoupit další vodu.

Jdeme k nájezdu a poprvé vidíme, jak takový nájezd na italskou Autostrádu vypadá. Polilo mě horko, protože mi došlo, že tady nikde auto nestopneme. Nájezd je rovnou z velké nepřístupné křižovatky a člověk, který to má v hlavě v pořádku, za nájezd pěšky určitě nepůjde. Takže si zbývá stoupnout jen někde před křižovatku, jen na jednu ze silnic, která do ní vede, což je třetinový trafik, ještě dělený třema, protože auta odbočují do všech směrů, nejen směrem na dálnici.

Chvíli okolo křižovakty různě přebíháme, abychom si prohlédli, jak dopravní situace vypadá. V třicetistupňovém vedru a na sluníčku funíme, batohy pořádně ztěžkly a stres s náma trochu cloumá. Sledujeme, ze kterého směru nejvíce aut odbočuje na Autostrádu. Sázíme na jednoho favorita a přebíháme na správné místo poblíž benzínky. Trafik je tu hodně intenzivní a auta jedou i docela pomalu, takže šanci snad máme. Cedulka Venezia, Mestre informuje o našem směru. Ani nevím za jak dlouho, ale nebylo to víc než 15 minut, slyším za zády několikrát troubit auto, otočím se a mávají na nás nějací lidé u velkého auta a zároveň vidím, jak v autě přeskládávají zavazadla.

Rychle balíme věci, běžíme k autu. Je to docela pěkný van – Opel Vivaro – a je fakt fest nacpaný jak lidma, tak kuframa a batohama až po střechu. Jsou to hodně mladí lidé, aspoň půlka z nich určitě mladší než my, veselí, vysmátí, trhlí. Nemůžem uvěřit, že kvůli nám všechno přeskládali, abychom se tam ještě nacpali. Do prostřední řady sedaček si sedají čtyři, aby v poslední řadě byli aspoň dvě místa pro nás a zbytek kufrů. Naskládáme se bez problémů. What's the station?, volá někdo z předu. Vyjíždíme.

Trochu anglicky umí jen slečna vpředu, pěkný kus (nakonec zjišťujeme, že je brazilka), zbytek ze sebe láme pár slov anglicky spíš pro pobavení zbytku lidí. Hudba hraje tak nahlas, že to je i na mě moc, v autě se směje a blbne a my zas nevěříme svým očím, koho jsme to zastavili :)

Během první pauzy dochází k první komunikaci. Zjišťujeme, kdo je kdo, kdo kam jede. Rovněž zjišťujeme, že auto v Mestre nekončí. Byli na severu na nějaké brigádě a teď jedou všichni společně domů a řidič je bude vysazovat průběžně po celé Itálii, protože on sám jede nejdál. Skoro jsem se zapomněl zeptat, kudyma to vlastně všude jedou. Přes Bari? Cože? To je přes celou Itálii až na jih, sen o luxusních dovolených a nejhezčím italském moři. Sám jede až do Taranta, to už je pod botou. On tam prý bydlí. Ptám se, jestli jedou přes Pescaru. JEDOU! Rušíme výstup v Mestre u Benátek a chceme s nima až do Pescary. Není problém :) Přijde jim to strašně vtipné, jak jsme najednou změnili cílovou stanici.

Píšu o tom SMSku a vrací se mi silné doporučení, abychom jeli až do Taranta, že to je jedno z nejhezčích míst. Jsme ale skromnější, Pescara nám na splnění zážitků snad stačí a budem to mít pak snažší cestu zpátky (rozdíl cca 5 hodin jízdy je už znát).

V Mestre vyhazujem slečnu brazilku na vlak a v autě je tak o kousek místa víc. Frčíme jak o závod, řidič má pedál pořád až na zemi a občas mi přijde, že i přes plné auto jedem možná rychleji než s AudiA6 na Slovinsko. Padova, Bologna, Rimini, Ancona, jedeme asi 6 hodin, když přičtu všechny přestávky na benzínkách, a konečně Pescara. Severní exit, na který jsme chtěli, protože je hned u moře, omylem přejel… Tak že nás prý vyhodí na západním. To jsem se měl ale nejdříve kouknout do mapy, protože pak bych zjistil, že od západního exitu je Pescara ještě dobrých 10 kilometrů. Loučíme se se super odvozem za turniketovým sjezdem z dálnice a přemýšlíme, co teď, když je okolo náš zase jen pletenice dálnic.

Ptáme se staršího pána stojícího vedle své motorky, kterým směrem se máme vydat, když chceme k moři (které jsme široko daleko nikde neviděli). Anglicky zas ani slovo, jen kroutil hlavou něco ve smyslu, že moře tady nikde není a z italštiny jsme odtušili, že tak 10 minut autem a že ať na něco počkáme. Nevěděli jsme na co, ale čekali, za chvíli se objevil Ford Mondeo, ve kterém jela jeho manželka, naznačil nám, ať sedneme do auta, tak jsme sedli a odjeli nevědíc kam. Paní v autě me no inglese, no inglese a smála se. Nerozuměla ani Czech Republic, a tak jsme zkusili Repubblica Ceca. Áááá, Repubblica Ceca, Repubblica Ceca. Praga! Kýváme, že je správně. Praga, Praga, bellissimo! Me – Praga – Due! Usmíváme se, protože nevíme, co na to říct. Repubblica Ceca – Jan Palach!, řekla. To nás velmi překvapilo. Přijedem do Pescary, někde zastavíme a já už vystupuji. Znovu se ptáme na pláž, paní slovu beach nerozumí, naštěstí Julča říká spiaggia. Paní pochopí, skoro násilím mě strčí zpátky do auta, s úsměvem řekne Sorry! a jedem zas úplně jinam.

Jsme vysazeni někde v úplném turistickém centru, kde začíná pláž. Vidím stovky hotelů, restaurací, pizzerií, pláž je přeplněná, lidi se na nás divně dívají. Děkujeme za odvoz a v duchu si říkáme, že jsme mohli do italštiny přeložit něco jako seaside nebo shore, ale vůbec ne beach, protože jsme hlavně potřebovali někde nenápadně postavit stan, levně si nakoupit a být jinde, než všech těchto milion lidí. Pláž a ta nekonečná řada hotelů přece musí někde skončit. Půjdeme podél a až skončí město, tak tam najdem někde nějakou trávu a houští, kde to zapíchnem.

Je děsný vedro a my už jdem hodně dlouhou dobu. Neustále se před námi otvírá další a další řada hotelů, restaurace na pláži nikde nekončí. To prostě nekde skončit musí, ne?

Omyl. Ušli jsme asi 15 km, cca 4 hodiny chůze podél nekončících přeplněných pláží a podle mapy ani Pescara tak velká není! Nikde ani náznak nenápadného místa vhodného pro stan. Už je noc, jsme frustrovaní, hladoví, naštvaní, nevíme, co budeme dělat, protože tady stan prostě nikde nepostavíme. Kašlem na to, dočasně ustupujeme původnímu záměru a jdeme do nejbližší restaurace, kde si objednáme pizzu. Je výborná a není drahá. Jenže pořád nemáme kde spát.

Podle mapy se musíme blížit k ústí řeky do moře, to je naše poslední šance, jinak nevím, co budeme dělat. A skutečně, nedaleko řeky se objevil jak pro nás stvořený, napůl oplocený, neudržovaný a pořádně zarostlý plac. Jdu to prohlídnout, vidím místo pro stan. Padá mi kámen ze srdce, stavíme stan a jdeme spát. Budík na brzy ráno, abychom si mohli včas prohlédnout, kde to vůbec stanujeme, než nás někdo zmerčí a vyžene.

Cestopis o stopování po Evropě III.

Den druhý: Terst, Grado, Belvedere

Ráno vstáváme do krásně čistého a svěžího vzduchu a chválíme si dobrý spánek. Rychle balíme stan, jako poplatek za nocleh uklízíme okolí stanu i po dobrodruzích, co zde byli před námi. Na benzíně zvládáme základní hygienu a vyrážíme pěšky směr Itálie, konkrétně Trieste (Terst). Silnice je na autostop pěkně na prd. Malá, úzká, se špatnou možností zastavit, stopujem bez cedulky, protože jsem si nekoupil tu pitomou smazávací tabulku (kdo čekal, že se objevíme v Itálii z téhle strany :)). Po chvíli to vzdáváme a jdeme dál pěšky, přičemž se nám auta musí vyhýbat. Odbočka do lesní cesty nabízí bezpečnější a příjemnější cestu, jen by bylo fajn, kdyby vedla tam, kam potřebujeme :) Z lesa se ocitáme ve zvláštní dědině, na mapě se jmenuje Krvavi potok, ale na ceduli bylo cosi jiného. Vypadala, jakoby z tama před hodinou všichni utekli uprostřed své rozdělané činnosti, ale byla moc hezká a působivá. Pod kopcem však v dáli vidíme hraniční přechod, kam také zamíříme a během cesty dolů se nám mezi kopci otvírá krásný pohled na Golfo di Trieste.

Na hranicích se nás celník snaží posunky upozornit, že v Itálii určitě nikdo anglicky neumí. Za pohraniční vesnicí, kde vidíme první italskou pizzerii, narážíme na odpočívadlo. Ideální místo pro zastavení. Sundáme batohy a stopujem. Zastaví Opel Tigra, vystoupí sympatická italka možná mladší než my. Nechceme zdržovat, bleskově popadáme všechna zavazadla a běžíme k autu, kam se s krosnama jen taktak nacpeme. Jedeme směr Terst a snažíme se překonávat jazykovou bariéru. Anglicky uměla možná pár základních slov, německy možná tak o 100 slov více, nakonec zjišťujeme, že její táta pochází ze Slovenska a že trochu rozumí slovensky. Kombinací těchto jazyků a posunkováním rukama se nám snaží něco povědět o Terstu, tak intenzivně, že občas zapomíná točit volantem.

Projíždíme Terstem a zanedlouho zastavíme. Jenže nemůžu najít brašnu s foťákem. Obracíme auto vzhůru nohama, ale foťák prostě nemám. V hlavě si přehrávám nástup do auta a uvědomuju si, že jsem ho fakt nechal ležet na tý blbý silnici, když jsme v rychlosti nastupovali. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že já skutečně nemám svůj foťák! To snad není možné! Naše řidička volá kamarádce do oné vesnice, aby na to místo běžela a podívala se. Ne. Foťák už tam není. Já prostě ztratil foťák, jsem naprostý idiot. Nadávám si. Nadávám si, ale zároveň se snažím co nejrychleji odhodit ten vztek a špatnou náladu, abych nám nepokazil dovču.

Terst je docela nudné obyčejné město. Dojdeme k přístavu, kde svačíme a sledujeme poletující racky. Pohled na betonové břehy města mi připomíná známou reklamu na lubrikant :) Pro první kontakt s mořem si máčíme nohy, poté vyrážíme dál po betonovém břehu, až narazíme na molo, u kterého kotví nějaké větší lodě pro přepravu lidí. U jedné z nich je fronta lidí, kteří čekají na nalodění. Loď pluje do města, které se prý jmenuje Grado a lístek stojí 5 €. Spontánně nasedáme na loď a až teprve tam koukáme na mapu, kam se to vlastně dostaneme :) Vyplouváme.

Po cca hodině plavby vystupujeme v Gradu. Konečně vidíme písečné pláže, kde se můžem vykoupat. Procházíme město, které ani není tolik město, jako spíš kolonie hotelů, penzionů a apartmánů. Nákup půl litru perlivé vody a dvojky ledové tříště za 4 € neznamená vůbec nic dobrého :( Jdeme na pláž, kde budíme velkou pozornost všech rekreantů, protože s velkýma krosnama na pláž moc lidí nechodí. Voda je špinavá a zadělaná od všech mořských trav a jiného bordelu. Nic moc. Tady určitě dlouho nezůstaneme.

Najít v tomto městě obchod s normálním sortimentem potravin je velký problém. Po hodině hledání jej konečně máme. Na lavičce v pěší zóně narvané lidmi svačíme a opět se na nás všichni dívají jak na exoty, jelikož oni si právě dali dobrou pizzu v restauraci a my tam koušeme kus utrhnutého chleba a štangli Vysočiny.

Hledáme výpadovku z města. Nevypadá to moc dobře. Grado je ostrovní městečko a silnice z něj je spíš takový úzký, umělě vybudovaný koridor vedoucí mořem akorát na šířku silnice a bez krajnic. Tama jít pěšky prostě nemůžeme. Se slovníkem v ruce ukecáváme starší italský pár, který se akorát chystá odjet, aby nás převezli. Stále však neúspěšně, až do chvíle, kdy se objeví nějaký muž hovořící anglicky a vysvětlí jim, že chceme jen převézt přes těchto 7 km, abychom se dostali za tuto nebezpečnou silnici. Nasedáme do stříbrné Alfy 166 a za 2 minuty vystupujeme na pevnině, nedaleko dědiny Belvedere.

Dědina nám nahání hrůzu. Má strašidelnou a tajuplnou atmosféru, víc než polovina baráků je opuštěných a některé jsou rozpadlé. Jediní lidé, kteří jsou v ní, tak pouze projíždějí do nedalekého kempu, kam se jdeme také podívat. Před branou kempu je obrovská fronta lidí, kteří právě přijeli a chtějí se přihlásit na recepci. Procházíme branou, jak kdyby nám to tam patřilo a vůbec nikdo si nás nevšímá. Chodíme kempem a přemýšlíme, že když si támhle postavíme stan, tak se o tom nikdo nedozví. Nakonec nechceme riskovat a vracíme se do Belvedere, resp. až před něj, kde přímo u silnice Grado–Aquileia stavíme stan, avšak mezi malinami, takže na nás není vidět. Ruch silnice po chvíli ani nevnímáme a usínáme.